Mé setkání s Andělem

Je pět ráno, nemůžu spát a tak vstávám, i když budík má ještě 30 minut čas.
Vykradu se potichu z ložnice. Moji chlapci ještě tvrdě spí. Ten pohled si vtisknu do paměti.

Vařím si teplé kakao, je to jediná věc, která ve mě je schopná zůstat a díky tomu vím, že zvládnu cestu autobusem.

Poslepu sahám na vypínač na záchodě. Držím nutkání zvracet. Ne, že by bylo co zvracet ale jen mě to bude bolet…Sedám si v županu na balkon a dívám se na svítání. Popíjím kakao a šeptám tiché slova sobě a jemu…Je to tady.

Dobalím si pár věcí do tašky a s myšlenkou, že takhle jsem se balit nechtěla, odcházím do koupelny. Ne tak brzy…

Umytá, oblečená a sbalená se vydávám nakouknout do ložnice. Dáme si s mým mužem pusu a pohladím syna. Sladce spinká.

Vyplížím se z bytu a venku se pořádně nadechnu. Je vlaho a příjemně. Horka pominula a to mi hraje do karet. Autobus přijíždí hned po mém příchodu. Nasadím si tu odpornou masku na obličej a modlím se, ať těch 10 minut zvládnu bez zvracení.

Vystupuju v centru města a rozhodnu se dojít do cíle pěšky. Jako tenkrát, před rokem a půl.
Dojdu k bráně, kterou jsem tehdy procházela úplně stejně. Jen s jinou náladou a odlišnou vidinou na konci. S jinou vírou.

Stejné místo, stejná chodba, stejní lidé, dokonce stejné patro, obrazy na stěnách, cítím i ranní meltu s mlékem…stejně jako tehdy.

„Paní Mitrenga, posaďte se a připravte se na vyšetření, ihned Vás hospitalizujeme a provedeme ten zákrok“.

Ano, vím to. Věděla jsem to, cítila jsem to. Tušila jsem to od prvního vyšetření. Jen jsem si to nechtěla přiznat…naděje umírá poslední, že?
Zadržuju zvracení, kakao zmizelo a tudíž není co zvracet. Bolí mě žaludek a krk. Za posledních 8 týdnů neustálého zvracení jsem unavená, oslabená a utlumená. Vedou mě na ošetřovnu, prohlédnou mě a shodneme se na postupu. Převleču se do té známé noční košile.

Pousměju se, ach ty vzpomínky…vůně, materiál, barvy. Paměť je tak ošemetná věc.

S tabletami v sobě ulehám do postele. Je to tady.

Koukám z okna a ruce mám na břiše. Zase si povídáme…loučíme se. Je čas.
Volá mi pár přátel, rodina…pomáhá mi to. Mluvíme…

Slzám se nebráním a nechám je, ať proudí kdykoli je potřeba. Odpusť si Mirko…Ležím s meditací v uších a soustředím se na sebe, na nás a najednou se něco změní. V jediném okamžiku.
Cítím, že mi už není špatně. Pocit zvracení je pryč a můj podbřišek pobolívá. Došlo mi to a pláču. Odpusť mi to.

Pak jako by čas přestal existovat. Ležím na sále, ty světla. Příjemné hlasy a úsměvy.
„Nebojte se, jste statečná a bude to v pořádku, věřte mi“.

Usínám a vzápětí…„Vstáváme, už je po všem“.
Pláč nejde zastavit a tak zůstávám sama na pokoji a pláču. „Sbohem andílku, sbohem“.

Posadím se, napojená na stroje, s kanylou v ruce. Nevolnost je pryč a už se mi spát nechce. Dívám se na televizi, kde běží staré díly Simpsonových. Schoulím se na postel a sleduji je. V hlavě prázdno, stejně jako ve mě. Nekonečně dlouho ležím. Konečně se mohu postavit, cítím se dobře, zajdu se umýt, konečně se můžu najíst. Napít. Vyjdu na chodbu za se sestrou.

Pokoj č. 11 je naproti mě. Usměju se. Tam jsem ležela před 1,5 rokem. Šťastná a kompletní.
Teď, rozpadlá na dva díly se zde vracím. Odevzdávám papíry a žádám o ty své, je čas jít domů.
Za nimi…za mými chlapci.

Nadechnu se. Obleču se a vyjdu ze dveří. Venku se musím zastavit a nadechnout se znovu. Zpomalím svůj dech a snažím se uklidnit.
Jsi pryč…dívám se na nebe a ještě naposled se rozloučím. S vděčností a pokorou mířím na parkoviště, kde mě čekají oni.

Srdce mi poskočí a já vím, že to zvládneme. Jsme na správné cestě.
Jdeme kupředu. Dál.

Doma spím celou noc. Poprvé za 8 týdnů pekla. Ráno vstávám plná energie.
S hlavou srovnanou ale přesto bolavou. S pokorou v srdci, s láskou, která mě naplňuje na každém centimetru a s vděčností k životu.

V mém světě je totiž nespočet andělů a teď vím, že mě jeden navštívil.
Děkuji Ti!