V naší rodině se dlouho rodily jen děvčata. Moje babička má dvě dcery, a každá z nich má také dvě dcery…
A tak se nějak (logicky) očekávalo, že i ony budou mít další dcery. Jenže nejstarší z nich se narodil syn!!!
Po X letech byl v naší rodině kluk. Pamatuji si to jako dnes, bylo mi teprve čtrnáct, všechny jsme na něj koukaly a já cítila v hlasech ostatních žen údiv a tak trošku i zklamání. Jak to, že se narodil kluk?
A pak se narodil mojí sestře syn a pak další…najednou se generace přehoupla a máme v rodině víc kluků, než holčiček.
Víc pindíků na úkor kávových zrn.
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela až do doby, než jsem otěhotněla já sama. Vlastně už v přípravě na těhotenství jsem měla v hlavě pořád myšlenku, že určitě to budu já, kdo znovu „do rodiny přivede dívku“. Cítila jsem jakousi odpovědnost za to. Jakousi povinnost.
Babičky a prababičky razí heslo: „holky jsou přece lepší – hodnější, milejší, dá se s nimi mluvit, hrát si…„
Při každé rodinné sešlosti se zkonstatovalo, kolik chlapů je přitomno a nezapomnělo se dodat na nás – dcery, jak jsme to jako dopustily? Ha ha ha ha….
Když jsem poznala svého muže, častokrát se mi během prvních let zdálo o malé holčičce, měla tmavé vlasy, culíčky. Byla rozverná a pořád běhala. Taky jsem viděla, jak jí pomáhám na svět, v kleče a držela jsem hlavičku, která vykukovala ze mě.
Když jsem pak viděla na těhotenském testu dvě čárky, myslela jsem si, že ke mě ta holčička přišla.
Jenže…při každém povídání k tomu mláděti v břiše, jsem ho oslovovala v mužském rodě. Ve snu jsem najednou vídala okatého chlapce s dlouhými řasy. Na dalším screeningu nám byl potvrzen chlapec a já se neubránila pocitu zklamání a píchnutí někde hluboko uvnitř…že jsem to nezvládla, nepřivedu na svět dceru, tak jak všichni čekají.
Víc pindíků na úkor kávových zrn.
Hodně jsem nad tím přemýšlela, proč to tak je? Proč se pořád očekává od ženy, že přivede na svět to nebo ono pohlaví?
Proč musíme nutně mít „páreček?“ Co je na chlapci nebo holčičce lepšího?
Převalovala jsem v hlavě tyhle myšlenky sem a tam, pořád dokola a rozhodla jsem se, že takhle to už nechci. Četla jsem hodně knih a informací o tom, jak tyhle očekávání mohou dítě uvnitř ovlivnit.
Ono, už jen to vědomí, že nejste pro svého rodiče dost dobří, takoví, jací jste, je dost na nic, a tak možná se tyhle děti pak snaží být víc takové, jaké je rodiče chtěli mít.
Často pak potkáváme holky, o kterých v dětství říkali, že jsou spíše kluci…
Nebo chlapečky, kteří byli jako malí moc mamánci a tuliví, hráli si na maminku a prostě…byli jako malé holčičky.
Uvědomila jsem si, že to není fér a malému jsem se za mé očekávání a zklamání omluvila. Udělala jsem to, ještě když byl se mnou v jednom těle, řekla jsem mu, proč to tak mám, a co jsem si přála a proč, ale také jsem mu řekla, že jsem si uvědomila můj velký omyl. Zdůraznila jsem mu, že JE PERFEKTNÍ TAKOVÝ, JAKÝ JE. A že ho takto budu milovat. Navždy.
A to je vědomí, které hojí všechny rány a omyly, i ty nevyřčené. Dalším milníkem pro utvrzení této myšlenky byla ztráta miminka, kdy jsem někde v hlavě měla opět myšlenku na holčičku z mých snů. Když jsem se s Andílkem rozloučila, uvědomila jsem si, jak pošetilé to je…preferovat určité pohlaví.
Děti, jsou bytosti čisté, nezkažené, otevřené myslí i srdcem. Neznají naše stereotypy toho, jak vnímáme děvčata a jak chlapce. To co je údajně holčičí a co je jen pro mužské. To, jaké dítě si vychováme, je na nás, na našem životě.
Máš taky takové myšlenky? Preferuješ nějaké pohlaví ale cítíš, že chceš z toho pryč?
Poradím ti, jak z tohoto začarovaného kruhu ven.
- Zamysli se /a dej si opravdu na čas/ proč to tak je. Zkus se uvolnit, zavřít oči a přemýšlej, proč chceš to nebo ono pohlaví? Je k tomu nějaký důvod? Jdi do hloubky.
- Oblečení po starším sourozenci,
- bude mít brášku/sestru na hraní,
- chce to babička/manžel/maminka…,
- máme vybrané jméno,
- nebudu muset nic nakupovat – vše mám v růžové/modré,
- táta bude mít mechanika/sportovce nebo maminka bude mít kamarádku.
Je to důležité? Opravdu to jsou potřeby hodné lidské bytosti, která se má narodit? A nemysli si, že si tyto důvody cucám z prstu, všechny jsou z opravdových reakcí rodičů, kteří čekali miminko a toužili po určitém pohlaví.
Cítíš ten „absurdistán“?
- Zkus se vžít do miminka, které se chystá na svět.
Plné očekávání lásky, objetí a hřejivé náruče.
Těší se na Vás, protože zná Váš hlas – svého táty a mámy…svých sourozenců. těší se, až ucítí vaši vůni, uvidí první obrysy.
A najednou… uslyší jen zklamání z hlasu táty/mámy/babičky/dědy. Je zmatené – se mnou je něco špatně? Nejsem takhle dobře? Jak by sis připadala ty? Chtěla by si tu být? Nebo by ses snažila osobám, které miluješ nadevšechno, zavděčit?
- Teď jen dýchej a uvědom si pár věcí:
- že i kluk tě může milovat celý život a bude za tebou jezdit a bude ti kamarádem, když si takový vztah vybudujete.
Když ho budeš respektovat a umožníš mu, se vracet. - Že i s holkou se dají probírat „mužské“ věci a dokáže být dobrou sportovkyní i techničkou, když ji budete motivovat a ukážete ji taje a krásy těchto oborů.
- že nové oblečení se dá sehnat.
- že dětem je jedno, co mají na sobě.
- že děti se buďto mají rádi anebo k sobě sympatie nenajdou, ať chceš nebo nechceš a s pohlavím to nemá nic společného (pro případ v rámci vztahu sourozenců).
- že láska je čistá a není obarvená na růžovo nebo na modro.
Tak prostě…nechej už ty párečky být, uvař si je raději k večeři a pozvi k sobě do života dítě.
Čistou duši. Ať se narodí do bezpečného prostředí, kde bude vítaná přesně taková, jaká je….dokonalá.
Jsem Vaší průvodkyní na cestě k pohodovému mateřství.
Každé nastávající I čerstvé mámě dopřeji všechny důležité informace uceleně a srozumitelně a budu Vaším pomocníkem při tvorbě domácí pohody.