Tahle myšlenka mi běhá hlavou už nějakou dobu. Ne jen proto, že jsem si touto těžkou zkušeností prošla já sama. Ale trvá to už několik let.
Přesněji, od doby, kdy vím, co potrat znamená.
Abych byla fér, cítím potřebu se s Vámi podělit o celou mou zkušenost. Hned po TOM dni jsem sdílela své setkání s Andělem a hlavně…rozloučení s ním. Zprvu jsem si říkala, že tohle do mého projektu nepatří.
Přece Máma na pohodu je o tom, jaké slunce přinesou děti do Vašich životů. Chtěla jsem každé z Vás přinést pohodu do domácnosti i do hlavy, do lásky k výchově vašich dětí.
Co si asi tak řeknou, když uvidí, co se mi to stalo?
To s pohodou nemá přece nic společného! a pak mě to trklo. Vždyť tohle jsou chvíle, které do života patří a jsou to chvíle, které se žen týkat budou. A hlavně, je to věc, o které není snadné mluvit.
Zkušenost, kterou nechcete zažít. Ale stává se. A stává se více než často. Bohužel.
Proč se to ale stalo mě, ptali jste se a je to pochopitelné. Z mého příběhu to nebylo zřejmé a tady je důvod.
ROZHODLA JSEM SE TAK
Proč? Zdraví mého dítěte pro mě byla vždy priorita číslo jedna. Už od prvního plánování těhotenství (ano, už od plánování početí) jsem si říkala, že hlavním cílem je…samozřejmě počít, ale také,
aby to dítě mělo co nejlepší základ pro to, aby vyrůstalo ve zdravém prostředí a já mu dala dobrý základ do života. samozřejmě v rámci mých a partnerových sil.
Povedlo se.
U druhého početí vše probíhalo stejně avšak osud si pohrál s našimi kartami po svém, a jak to tak bývá – jeho triky jsou kruté.
S výsledky z genetického vyšetření, s diagnózami a předpoklady pro „život“ našeho druhého dítěte jsem seděla na své posteli. S manželem jsme dávali všechny možnosti na misky vah.
A byť vím, že od mnohých z Vás schytám odsouzení a nepochopení – je to v pořádku a já s tím dokážu žít, rozhodla jsem se to riziko pro sebe a své dítě nepodstoupit.
Rozhodla jsem se to riziko pro sebe a své dítě NEpodstoupit.
Ptala jsem se: jaký život chceme? Jaký život chceme pro naše prvorozeného syna? Jaký život čeká naše druhé dítě? Pro mě to nebylo slučitelné dohromady a stejně tak pro mého partnera. Jsem velice vděčná podpoře mého muže.
Nebojím se říct, že to bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě a zároveň přišlo tak přirozeně.
Diagnózy, které nám byly stanoveny mě děsily a nedokázali jsme si představit, jak bychom takovou životní situaci unesli. Nerozhodovali jsem se na základě pohodlí a lehkovážnosti. Spíše jsem vzala v potaz celounaši rodinnou situaci. Ohledy na budoucnost a na to, kam chceme v životě směřovat.
Co mě ale přivedlo na celou myšlenku tohoto článku je tabuizování daného témata. Každý ihned tiší hlas, odvrací tvář a nebo s Vámi nechce mluvit, protože tohle je téma, které se nehodí, je těžké, bolestivé a ošemetné.
A ANO, to zajisté je. Ale to, že budeme mlčet a ignorovat danou skutečnost neznamená, že potrat tady není.
Když se i dané věci nemluví, to ještě neznamená, že neexistuje!
A teď nehovořím jen o těch, které zachránily mladistvé páry od nechtěného rodičovství.
V mém okolí jsem si udělala malý průzkum. Počítám rodinný okruh, nejbližší přátelé a drahé ženy, byla jsem v šoku! A stále jsem.
Z 19 „mi nejbližších“ žen si potratem (z jakéhokoli důvodu) prošlo celkem 10 žen! To je 53% z mého blízkého okolí.
10 z 19 žen si prošlo potratem – v mém blízkém okolí.
Jednalo se o potraty samovolné (ať už o zamlklé těhotenství nebo mělo dítě vývojovou vadu), týkalo se to ale i potratů vyžádaných (také z různých důvodů). Na genetické klinice jsem se pustila do rozprav o těchto statistikách a nestačila jsem žasnout.
Ženy nad 30 let jsou samozřejmě rizikovější v rámci genetických a vývojových vad a čím starší matky jsou, tím procento roste. Ale mladé matky nejsou výjimkou.
Ano, všichni víme, kde je zakopaný pes. Životní prostředí, životní styl matky i otce. To všechno hraje roli. Ale pojďme si říct, že někdy, ať děláte co děláte se tohle stane. I přesto, že jste udělala(i) maximum.
Navíc, po zveřejnění mého článku se mi ozývaly další a další ženy se svou zkušeností. To byly další desítky.
S odstupem času jsem schopná o všem hovořit a procítit vše tak, jak je nutné. Když je mi smutno, pláču. Když si potřebuji promluvit, mluvíme.
Dnes ale vím, proč mě Andílek navštívil a co mi chtěl ukázat. Beru to jako součást života a zkušenosti, které se mi dostalo.
Proto, až i ty sama budeš chtít o tom mluvit, neboj se toho. Možná se setkáš se stejnou bairérou jako já. Ale pokud najdeš ve svém okolí někoho, kdo je ochotný poslouchat a pomoci. Neboj se toho.
Jako každá bolest i tahle potřebuje opečovat a není se za co stydět.
Závěrem bych chtěla říct – nenechej si své pocity shodit, znecitlivět, když to nepotřebuješ, nenechej se rozhodit cizím názorem.
Je to tvé tělo, nikdo do tebe nevidí. Nikdo necítí tvé potřeby, strachy a touhy. Nikdo si neprošel životem v „tvých botách“.
A ne, není to rutinní zákrok jako čištění zubů.
Těhotenství pro mě začíná ode dne početí a nezajímá mě názor gynekologů, kteří ti pro jistotu průkazku dají koncem prvního trimestru – protože do té doby tak zcela nejsi těhotná.
PRDLAJZ! Je tam a není to snadné.
Těhotenství není rutinní stav jako přejedení se. Je to dar. Je to požehnání. Je to prostor pro tvorbu něčeho úžasného.
Jen ti chci říct, jsme silné. Dokážeme to. Nevím, jak je to možné ale my ženy to sneseme.
Svou bolest si odžijeme a se zjizveným srdcem dokážeme dál milovat naplno.
Sem tam v jizvě píchne a zabolí, to pro připomínku něčeho velkého. Nechci ti lhát, a tak ti to řeknu tak jak to je.
Tohle zůstane. Nezmizí to. Nezapomeneš na to jako na trhání zubů. Je teď na tobě, jak s tím naložíš.
Každopádně, jsem tady. Kdyby si potřebovala.
Jsem Vaší průvodkyní na cestě k pohodovému mateřství.
Každé nastávající I čerstvé mámě dopřeji všechny důležité informace uceleně a srozumitelně a budu Vaším pomocníkem při tvorbě domácí pohody.