„Kolik, že ti je?“…ptá se mě Robert na Orbitreku, když společně v nekřesťanskou hodinu funíme ve fitku…
„No, už je mi 29“ odpovídám a říkám si, proč je to důležité? „Tak to je super, že jste stihli mít dítě do třiceti“…WHAT? I přes mé překvapení z jeho výroku, se směju a dál pokorně funím. Jasně, každé ženě trošku bije na poplach v hlavě, když se objeví na pomyslné ose života počáteční číslo tři. Je to milník, kdy už bychom měly „být rozumné“, vědět co od života chceme a v nejlepším případě už to všechno mít.
To znamená být vystudovaná s diplomem a zabezpečená finančně, mít super bejvák plný kvalitního vybavení, mít odtancováno a „vyblbnuto“, odranděno a mít taky super muže.
Měla by si s sním už nějakou dobu v tom super bejváku i bydlet, že ano, abyste věděli, jak se vám to vlastně spolu žije.
Měla by si mít super kariéru, která je rozběhnutá na plné obrátky, smlouva na dobu neurčitou, žeeee… Taky bude nejlepší, když nebudeš zadlužená a taky si stihla s tím úžasným mužem pocestovat. No a nejlépe, aby tohle všechno jsi měla zajištěno do pětadvaceti.
BINGO!
Jasně, to je krásná představa. Fakt. Trošku utopie, ale co si budem, sny se mají plnit. Tak proč mít sny postavené nízko…trošku ambice, holka.
Jenže realita je dosti pomýlená. Studuješ nejmíň do 24 let. Když se zadaří, po škole chytneš práci, která tě sice nebaví ale dostáváš peníze. Do té doby samozřejmě většinou smrdíš ještě u rodičů. Když ne, tak tě třeba živí tvůj starší přítel, zatímco ty si doděláváš školu. No a pak máš konečně svoje vlastní výplaty. Chápej…svoje vlastní celé peníze. To znamená, že si chceš taky něco užít, jen ty – pro sebe.
Protože jsi to všechno zvládla, dostudovala jsi, pracuješ.
Živote, vejdi do mě ať je po mě!
A pak se ti stane, že se v pětadvaceti rozvedeš (true story…). A začínáš od znovu.
Nový (holo)byt, nová práce, noví přátelé, noví kolegové = nový muž (UPS). A začneš od znova budovat, cestovat, užívat si, tancovat do rána a vařit. A pak se vdáš. A najednou se otočíš na posteli a je ti dvacet devět a jsi těhotná. Tradááááá.
Uvažovala jsem nad tím hodně, možná si četla můj příběh, zmiňuji se o tom, že jako mladičká (mladší), jsem si moc přála obrovskou rodinu.
Plno dětí, velký jídelní stůl, úžasné vánoce jako u Kevina doma, pečení cukroví a pohádky. Rodinné výlety a opékání buřtů.
No a život letěl rychleji, než jsem si původně představovala. Kdysi to bylo lepší, říkají naše babičky. Ženy rodily děti hodně mladé, tím pádem byly mladší babičky a maminky byly vitální dlooooouho. Dneska je průměrný věk matek cca 29 let u prvního dítěte.
A já se ptám, kdy je tedy ten ideální věk?
Nebavíme se teď o tom, že z biologického hlediska, je věk THE BEST okolo 24 let. Tělo je mladé a pružné, dozrálé a plné energie. Rodidla připravené v pozoru, jedna báseň.
Jenže, to není všechno. Jsou ženy, které mají vztah od svých 22 například, a stejně si dítě pořídí až o deset let později anebo ženy, které poznají partnera a do roka mají společného potomka. Co určuje tedy hranici věku, kdy je ideální doba počít miminko?
Měla jsem možnosti, mít děti dříve. Jak by to asi vypadalo? Udělala jsem si imaginární zpátky do minulosti, kde jsem se podívala na tooooo, jak by vypadala moje rodina v mých 23 let.
Bylo nejprve nutné si nastavit zrcadlo a být k sobě absolutně upřímná. Moje urputná vize toho, jak bude velká rodina dokonalá byla sice krásná ale nebyla proveditelná. A nebylo to partnerem a situací, ve které jsme žili. Bylo to mnou samotnou. Když sleduji dnes, jak našeho syna vedeme, kam ho směřujeme a jakým způsobem vedeme naši domácnost, jsem šťastná.
Vím totiž jistě, že kdybych otěhotněla dříve, litovala bych mnoha věcí, kterých bych se dopustila.
Moje trpělivost byla nulová, bouřlivé emoce, které mnou cloumaly na všechny strany, neznalost a zbytečné rozmary.
- Porodila bych tak, jak by mi někdo řekl.
- Nepřemýšlela bych o početí, přípravě na něj, na celé těhotenství ani porod.
- Zodpovědnost za porod bych ráda odevzdala lékařům. Mouchy sežerte mě!
- Výchova… no… nějak to dítě vyroste ne? Budu mu prostě jen zakazovat, křičet na něj, sem tam mu nasekám na prdel, aby věděl, kdo je šéf a je to.
- Sportovat? To bude ve škole, tam ho to někdo naučí. Není čas…
- Hračky mu nasypu na hlavu a budu čekat, co to udělá.
- Taky bych pořád běhala po bytě a uklízela kolem něj a hlavně bych dávala pozor, aby mi neodřel ty nově nabroušené parkety, nové potahy na křeslech a nezašmudlal nové koberce. Jsem si vystajlovala svůj bejvák, ne?
Nebyla jsem připravená a jsem vděčná, že se to stalo přesně tak, jak to přišlo. Ano, bylo by krásné, kdyby mi teď bylo 22. Ne kvůli syna, ale kvůli mě 😀 .
Věk je jen číslo. Už nevěřím, že vyšší věk je pro mámu špatný. Nebo pro tátu anebo pro dítě. Nikdy mě nenapadlo jako maličké ptát se mámy, kolik jí je a hlavně jakou dobu jsem nevěděla a nechápala, co to znamená.
Není to podstatné. Vím, že dítě k nám přišlo v pravý čas. V době, kdy jsme měli „čistý stůl“, vše pro něj připravené (hlavně v hlavě) a ujasněné, co vlastně chceme. Proto teď nemusíme od dítěte utíkat. Užíváme si každý okamžik. I ty těžké chvíle…
Třeba ty, kdy na mě visí jako seschlý list s bolestí zubů. Nebo ty, kdy má na čele modřiny. Anebo ty dny, kdy potřebuje jen mámu a knížku. Jsou těžké a nemysli si, mám někdy chuť se obalit peřinou a předstírat, že jsem wrap. Ale to je tak mizivé procento z celého našeho soužití.
Věk je jen číslo. Nepodstatné, nesměrodatné, nic neříkající a nevypovídající.
Netrap se jím, měj dítě tehdy, kdy můžeš a cítíš, že je čas. Že z hloubi duše víš, že nadešel ten správný čas.
Vrátí ti to. Dítě ti to vtiskne zpět…
Tvá M.
Jsem Vaší průvodkyní na cestě k pohodovému mateřství.
Každé nastávající I čerstvé mámě dopřeji všechny důležité informace uceleně a srozumitelně a budu Vaším pomocníkem při tvorbě domácí pohody.