Můj 36. týden těhotenství byl dokonalý. Cítila jsem se skvěle, každé ráno v 6:00 na značkách ve fitness centru (to víš, to ještě tenkrát mohlo být fitness centrum otevřené).
Cvičila jsem, jedla jsem zdravě, každý den 20 tis. kroků se psem. Pes byl spokojený. Prostě epes rádes. Nosila jsem všechno své oblečení – kromě kalhot, které jsem vyměnila za extra pohodlné legíny s elastickým pasem na břicho. Hell yeah! Tyhle by se měli povinně fasovat na každé vánoce, kdy jdete na večeři k mamce nebo k babičce 😀
Inu, po děsných prvních třech měsících jsem si to fakt užívala. Pak přišla na řadu návštěva u rodiny, kde jsme se nějakých pár měsíců neviděli.
„No ty vypadáš, krásně kyneš, ukaž se…no ale nemáš to břicho moc velké“ a vzápětí mi přistanou ruce na břiše,„nooo má se tam chlapec dobře“.
Heh, moment, co to? Můj výraz pitbulla manželovi napověděl, že takhle teda asi ne, a že rychle dopijeme kávu a jdeme domů.
Když se mi porod blížil, respektive jeho termín, musela jsem vzpomínat na celých těch 40 týdnů, kdy jsme byly dvě těla v jednom. Jak to uteklo, a taky co všechno jsme společně zažili. Uvědomila jsem si, kolikrát bylo mé břicho zhodnoceno, osaháno, „potěškáno“, „měřeno“, komentováno…
BOŽE MŮJ? Co to je? A hlavně, PROČ?
Kdy jsme toto dopustily? Jak se z těhotenského těla stalo téma k diskuzi? A hlavně, kdo má to oprávnění ho hodnotit, komentovat, a nebo jakkoli jinak dále se v tématu hrabat?
Nejmilejší komentáře vycházely z úct pánského publika, kteří se nejvíce děsí toho, jak to odnese postava jejich drahých žen, protože, co si budem, tak to prostě je. Proto je pro ně velice důležité vědět třeba toto: „kolik ta tvoje přibrala?“ nebo „jak teď Mirka vypadá?“ nebo dokonce „dá se to ještě, co?“. Ale pánové nejsou jediní, kdo umí takhle hezky ohodnotit budoucí matky.
Nejhorší je, že ani drahé kamarádky nebo známe si neumí vidět do pusy a nezvažují, co vypustí do éteru.
No a pak ty doteky?…chápej, fakt mi nevadilo, když moje velice blízké kamarádky mě při loučení/vítání pohladily po břiše, nebo jsme čekaly na kopance. Nebo moje máma, sestra…
Ale recepční z fitka? Proč? Nebo známá v obchodě? Ježiši…
Pojďme si jednu věc ujasnit.
Těhotenské břicho je absolutně normální a přirozená věc na těle, jako každá jiná a tudíž, pokud se běžně nebavíme o velikosti penisu, prsou, objemu zadnic, celulitidě na stehnech, striích na bocích nebo o vráskách ve tváři, proč musíme tento jev jakkoli komentovat?
Kdo dává oprávnění hodnotit velikost, tvar, váhu těhotné ženy, jestli přibrala moc nebo málo. Jestli jí „to šlo do tváří a nebo do prsou?“
Věřte mi, moc dobře to víme samy, vidíme to, většinou máme doma zrcadla, takže děkujeme za péči ale vystačíme si my samy!
Těhotenské břicho je přirozený jev!
Absolutně mě tyhle komentáře a diskuze doháněly do nepříčetnosti, a to nejen svou povahou a oprsklostí, ale hlavně těmi následky.
Kdybych měla spočítat, kolik z mých žen v okolí mi psalo/volalo a nebo dokonce plakalo, protože jim někdo řekl poznámky ohledně jejich těla a změn, které s těhotenstvím přišly.
Uuff…brzda přátelé – tohle fakt ne!
Nechci dělat z žen bohyně a nadlidské bytosti (protože my jsme, LOL), ale je potřeba se zamyslet nad tím, co pro ženu těhotenství znamená? Nejsou to jen tyhle „povrchní“ věci, ona se těší na cíl, přece!
Navíc, každá z nás tak nějak tuší, co s těhotenstvím „obětuje“.
- Tvar postavy
- Pohodlí
- Kůže
- Kvalitní spánek
- Prsa
- Váha
A je toho ještě víc a víc… Každá máme svůj seznam. Ale v důsledku je nám to jedno. A je to tak těžké, podpořit nás? Podpořit se navzájem.
Říct těhotné kamarádce „hele neboj, kila zmizí ale ta láska je nejvíc, to zvládneš, jen záříš“ nebo „strie nejsou problém, patří to k tomu a vždy se s tím dá něco udělat“. Prostě být si navzájem oporou. Ne lhát a kecat s úsměvem a potom to s dalšími matkami probrat, jak ta Maruš ale vypadá.
Zkuste někdy přijít na návštěvu ke kamarádům, které vidíte po několika měsících, hned ve dveřích ženě říct: „No ty volééé, ty ses pěkně oplácala, ukáž…no do zadku ti to šlo a co ten tvůj? Jaký má penis? Kolik že mu je? 31 let a jen 16 cm? To nemá moooc…“.
No a uvidíte, budete za dveřmi ještě než si zavážete boty a už se nikdy neuvidíte.
Takže, pojďme si na tohle vždy vzpomenout ještě dřív, než něco tohle téma vypustíme z pusy. Ono slovo je zrádné, to že nám připadá v pohodě, nemusí znamenat, že nemůže ublížit.
Znáš to, kámen který jsi hodil a slovo, které jsi řekl, zpět nevrátíš.
A třeba stačí jen říct: „Vypadáš skvěle, nastávající maminko“. A uvidíš, kolik blaha se rozlije v její tváři a bude jí fajn. Jí i jejímu děťátku. A o to tady přece jde.
Měj krásný den.
Tvoje M.
Jsem Vaší průvodkyní na cestě k pohodovému mateřství.
Každé nastávající I čerstvé mámě dopřeji všechny důležité informace uceleně a srozumitelně a budu Vaším pomocníkem při tvorbě domácí pohody.